Jak jsem potkal neděli
zažil jsem a napsal
Zpod peřiny na mě okny kouká nedělní ráno. Probleskují paprsky, co říkají pojď ven, svět čeká. Jsem zajedno, zvedám tedy tělo, hodím do sebe pár vloček s banánem, dres se jménem “běžecký den” a vyrážím. Svezu se vlakem do Radotína a běžím. V romantickém meandru Berounky potkávám rybáře vyznávající muškaření, sebevědomá pokora mi dává vzpomínky na pan Wericha i na Otu Pavla. Je tu nádherně, jen po pár minutách naruší teď a tady nová asfaltka.
Tady?? Romantiku naruší pragmatické proč? Po pár set metrech silnička zmizí a cesty se ujímá opět příroda. Panuje všude kolem, podzim hýří barvami. Zbožňuji ty odlesky na vodní hladině, připomínají mi flitry arabských tanečnic. Donekonečna lákají ke hře. Ta krása i síla vody vzbuzuje úžas. Její čirost i pohlazení, až se mi tají dech. Přes krůpěje potu na řasách spatřuji hru světla, vzít tak fotoaparát a cvak. Možná to půjdee. Pár vlašáků spadlých pod stromem se hodí, dva otevřu a s chutí sním. Najdu ještě tři oříšky, ty nechám. Budou se hodit. Určitě. I spadlé jablko sbírám, nejsem vybaven jídlem, a na jablko je spolehnutí.
Občas potkávám sváteční cyklisty, jsou cítit čerstvě vypranými dresy. Vtipné. Stále mě fascinuje řeka, stáčí se pod jez, šumí a vypráví svůj příběh tomu, kdo naslouchá. Na lavičce sedí starší pár, připomíná mi pana Františka Nepila. Vzpomínka na jeho hlas ve mě vzbuzuje radost. Taky potkám kluka s mámou a štěnětem. Mamííí, pojď, uděláme si ve třech selfíčko. Mámě se moc nechce, mám pocit že by chtěla selfíčko úplně s někým jiným. Zřejmě dosud neznámým. Za chvíli mě překvapí zvláštní situace. Přede mnou jde pán se psem, má zvláštní chůzi, ten pes. Jako šelma. Přes živý plot na něj posvítí slunce a stíny na něm vytvoří vtipné obrazce. Vypadá jak tygr. Kamarád.
Když je předběhnu, drží v tlamě tenisák a je dychtivý hry. Ostatně zanedlouho potkávám labradorku s očima také vybízející ke hře. Panička je ovšem jiného názoru. Pomyslím si něco o závislých vztazích a pokračuji dál svou cestou. Přiběhnu k fotbalovému hřišti, parta kluků tady hraje fotbal. S nadšením, se zaujatostí. Nádhera. Napadá mě říct jednomu trenérovi pár slov o jeho uřvaném příštupu k těm úžasným capartům, ale nechám to být. Přepadá mě hlad, to schované jablko je plné cukru. Diky že jsem ho potkal, hodí se.
Vracím se zpět, poslední kilometry mě má kolena spílají něco o péči a tak běžím vůlí a rozumem. Bolest neexistuje. Každý kopec je kamarád a nakloněná rovina. Po pár kilometrech jsem v cíli, doběhový bod je zde. Do místní cukrárny si za pár drobáků jdu koupit vodu k pití, ale milá paní peníze odmítá a z laskavosti mi dává nejdříve první a poté i druhou skleničku toho zázraku jménem voda. Jsem zpět, jsem doma a s pocitem příjemně stráveného času usedám k mému spolehlivému stroji a píšu.
